Starosta casterbridgeský aneb spelling je těžký i pro rodilé mluvčí

Když jsem žila v Anglii, pracovala jsem asi šest let na poloviční úvazek v kanceláři ve stěhovací firmě. Ale není kancelář jako kancelář. Kancelář (the office) bylo lehce nadnesené slovo pro montovanou buňku, ve které jsme všichni seděli v jedné místnosti, vzájemně se překřikovali, a k tomu celý den přicházeli a odcházeli ušpinění a zapocení stěhováci.

Většina kancelářské práce spočívala ve zvedání telefonů a ťukání do počítače. Spelling je v angličtině problém i pro rodilé mluvčí, zejména pokud jde o jména diktovaná po telefonu, takže se vůbec nemusíte cítit špatně, jestli máte s hláskováním potíže. Já je mám taky, i po tolika letech.

Jednou takhle volá pán, jehož jméno se moje kolegyně snaží zapsat do počítače. Pán po telefonu diktuje: “sí ej es tý í ár bí ár áj dý dží í…”, ale Helen se to přesto nějak nepodaří správně zapsat. Napodruhé už pán ztratí nervy a říká, “Casterbridge, jako ten starosta.”

Kolegyně položí telefon a začne se rozčilovat, jak má znát starostu nějaké Casterbridge. Že to po ní přeci nemůže nikdo chtít. Ona zná starostu Londýna a starostu Bristolu a co je jí po nějakém jiném starostovi… Se šéfem jsme na ni chvíli bez slova hleděli, a pak jsme oba najednou řekli: “To je kniha!”

V ten moment zase všichni koukali na mě a začali zjišťovat, jak to můžu vědět, když jsem ten cizinec. Vůbec jim nešlo do hlavy, jak můžu mít větší přehled o anglické literatuře, než oni všichni dohromady.

Ani jedna z kolegyň v kanceláři, jak se zdálo, nikdy neslyšela o naturalismu, natož pak o slavném díle Thomase Hardyho The Mayor of Casterbridge, a snaživý pán na telefonu se svojí pomůckou ke spelování tedy moc neuspěl. :)