Ahoj, jmenuji se Jana Bránecká a momentálně se s plným nasazením věnuji výuce angličtiny.
- profesionální lektorka angličtiny
- státní zkouška z anglického jazyka, literatury a didaktiky
- 8 let života ve Velké Británii
- anglicky mluvící domácnost
- výuka angličtiny od roku 2006
- tisíce odučených hodin
Moje cesta k plynulé angličtině byla dlouhá a krkolomná. Všechno ale mohlo být jinak, kdyby mi před lety někdo prozradil, jak se angličtinu naučit tak, aby se mi stala druhou přirozeností.
Opravdu to jde. A není k tomu třeba mít ani talent ani desítky online kurzů nebo učebnic.
Jak to tedy bylo s mojí angličtinou?
Pět ztracených let na základní škole
Angličtinu jsem se začala učit v 5. třídě na základní škole. Tehdy byl počítačích ještě MS-DOS a nebyl internet. Paní učitelka chodila do třídy z magnetofonovou páskou, kterou musela přetáčet, když chtěla nějakou nahrávku pustit ještě jednou. Učili jsme se z první edice Project English, neměli k dispozici ani české překlady, natož pak nahrávky, které bychom mohli doma poslouchat, a veškeré učení spočívalo v memorování izolovaných slovíček ze slovníčku se dvěma sloupečky (do kterého jsme si slovíčka opisovali z tabule a nesměli jsme si ani zapisovat výslovnost).
Jednou za týden jsme měli rodilou mluvčí z Kanady, kterou jsme sice měli rádi, ale jediné, co jsme od ní pochytili, byly seznamy zvířátek, ovoce a zeleniny. Gramatiku nebo použitelnou angličtinu žádnou.
Další čtyři ztracené roky na gymnáziu
S přechodem na gymnázium pro mě začalo peklo. První díl učebnice Headway stihla paní profesorka probrat asi za tři měsíce a byla na sebe náramně hrdá, jak rychle postupujeme. Před Vánocemi jsme si museli pořídit díl druhý a k tomu English Grammar in Use Intermediate.
Opět jsme neměli ani překlady ani nahrávky a většinou jsme se věnovali cvičením typu doplň sloveso v závorce ve správném tvaru a memorování seznamů slovíček. Nedokázali jsme říct kloudnou větu, ale rozebírali jsme texty, ve kterých se sufražetky připoutávaly na protest řetězy k zábradlí.
Víkendy jsem trávila překládáním stovek slovíček pomocí papírového slovníku (spoustu jsem si samozřejmě přeložila blbě), nosila jsem po kapsách hromady lístečků se slovíčky a každý den se je poctivě učila, vyplňovala jsem všechna cvičení v učebnici i pracovním sešitě, ale k ničemu to nevedlo.
Po stovkách ztracených hodin jsem se nějak proklepala výběrovou střední školou se slušnou známkou, aniž bych dokázala anglicky říct víc než několik lámaných vět ve stylu Czenglish.
Po maturitě jsem se vrhla na studium přírodních věd a pět let angličtinu nepoužila, takže i to vydřené málo bylo to tam.
Mluvit anglicky jsem se nenaučila ani na vysoké škole
Když jsem nastoupila jako učitelka chemie na základní školu, nastal tam v té době typický problém. Nebyli jazykáři. Nezbývalo, než zatnout zuby a po večerech a o víkendech se vrhnout na samostudium.
Protože už jsem měla příjem, koupila jsem si pár učebnic s nahrávkami a discman. Pravidelným posloucháním se mi zlepšil poslech, zopakovala jsem si gramatiku, procházela různé testy a ke konci školního roku jsem udělala přijímačky (pouze písemné) na kombinované studium angličtiny na pedagogické fakultě, kde minimální požadavky byly úroveň B2 a výš. Dostala jsem se na vysokou, aniž bych uměla mluvit anglicky. 🙂
Měla jsem naivní představu, že nás naučí, jak mluvit anglicky, ale metody výuky na vysoké škole nebyly o moc jiné než na střední, s tím rozdílem, že jsme měli dosáhnout úrovně C1-C2 v podstatě samostudiem. Takže můj problém s mluvením přetrvával.
Jak jsem se konečně naučila mluvit anglicky
Protože už to tak dál nešlo a asi mě něco osvítilo, sebrala jsem odvahu a přihlásila jsem se do kurzu angličtiny, o kterém jsem věděla, že se tam lidé naučí mluvit. Přišla jsem do skupiny asi deseti lidí, kteří už byli zvyklí na tento styl výuky, a byla jsem úplně v šoku (asi jako každý, kdo tam přijde poprvé).
Po 10 letech “studia” angličtiny a po zvládnutí přijímaček na vysokou školu, jsem byla nekompromisně postavena před holý fakt, že nedokážu říct anglicky normální větu, a moje slovní zásoba izolovaných slovíček a formálních výrazů, je v hovorové angličtině naprosto nepoužitelná.
Po asi třech měsících zoufalství, když jsem byla po každé lekci vyšťavená a deprimovaná, se stal zázrak a já byla schopná plynule mluvit. Pořád ne květnatě, ale už jsem nebyla „němá“. Bez učebnic a bez vyplňování gramatických cvičení.
Mezi lekcemi, které byly jednou týdně, jsem se učila slovíčka v aplikaci na počítači, kam jsem si slovní obraty zapisovala, povídala si pro sebe a hodně sledovala filmy v angličtině.
Smutné je, že to, co mi trvalo třináct let, jsem se mohla klidně naučit za dva za tři, kdyby mě někdo naučil techniky učení jazyků, které ovládám dnes.
Moje léta v Anglii
Po státnicích z angličtiny jsem odjela na rok do Anglie. Než jsem se nadála, bylo z jednoho roku najednou osm.
Rodilí mluvčí se mě ptali, kde jsem se naučila obraty typu “That’s how I roll.”, nechápali, jak to, že znám anglickou literaturu a historii, a dokonce jsem musela dělat korektury, když nebyli schopni napsat text bez chyb. V angličtině jsem psala blog a dokonce vyučovala.
Během pobytu se mi angličtina ale zlepšila pouze v určitých ohledech. Protože jsem byla vystavená i normální výslovnosti (tedy ne BBC English, která je běžně v učebnicích), dokážu rozumět i lidem s přízvukem, tedy v případě, že to dokáže rodilý mluvčí. 🙂 Slovní zásoba se mi upevnila a rozšířila o pár výrazů, začala jsem používat přirozenější intonaci a získala větší cit pro jazyk, ale jinak mi angličtina stagnovala na pohodlné úrovni.
Zmiňuju to jenom proto, abyste si uvědomili, že pouhým pobytem v cizí zemi se angličtina automaticky nezlepšuje. Pokud se chcete posunout na vyšší úroveň, musíte se učit aktivně, ať už jste v ČR nebo v zahraničí.
Jde to i jinak
Moje cesta k plynulé angličtině byla dlouhá. Vaše ale taková být nemusí. Rychlé řešení bez vynaložené námahy sice neexistuje, ale když se budete učit metodou NASVEA, budete vytrvalí a nasměrujete veškeré své úsilí správným směrem, určitě své vysněné úrovně angličtiny dosáhnete.